Vzpomínka na Vratislava Jana Žižku
Motto: „Na UMPRUM při cestě ze schodů jsem žáky zarazil a říkám jim: Ticho, za rohem stojí duch profesora Muziky a usmívá se... ...komu z vás teď nepřeběhlo příjemné mrazení po zádech, nemá tady na škole co dělat.“
Vratislav Jan Žižka se narodil v roce 1926, za noční bouřky pod staroslavnou Budčí. Akademický malíř, historik, učitel, proutkař a jeden z nejvýznamnějších českých astrologů, žák Emanuela Šimandla.
Půlnoční Slunce ve znamení Raka a Luna ve Štíru, se silným vztahem k Saturnu, naznačují obrovskou míru senzitivity kterou dostal do vínku. Citlivosti k času a jeho otiskům, vyjádřené mnohaletým studiem historie a dějin umění, účastí na archeologických výzkumech. Téměř by se chtělo říci: citlivosti k Duši Času. K oněm vlnám obrazů a prožitků, které nejsou přímo do času vevázané a zdají se člověku, jako by žily kdesi „na věčnosti“, ale které do našeho světa vstupují v konkrétních podobách, atmosférách doby, uměleckých dílech, našich touhách a snech, ve vyprávěních která už dávno ztrácejí obrysy „doložitelné reality“, ale s čímsi v nás hluboce rezonují.
Tak jako Emanuel Šimandl jeho, učil i on své žáky ctít a oslovovat génia loci - ducha místa, nacházet si svůj živý vztah k hodnotám ze kterých vyrůstáme a které cítíme jako své zdroje. Uchovávat hodnotu kořenů. Zdravil Lunu i Jupiter z okna své kuchyně, vždy když se některá planeta vyhoupla nad střechu starého domu pod Petřínem. Vzpomínal často na Joachima Barranda i Nerudu, kteří byli oba s tímto domem spojeni.
„Kdybych teď tady v kuchyni vyvrtal díru do podlahy a šťouchnul dlouhým drátem dvě stě let zpátky, ozvalo by se jauu, protože v bytě pod námi by seděl Joachim Barrande.“
Cítil návaznost. Vnímal odkaz tvůrčích myslí těch, kteří kráčeli před ním. Cítil tuto návaznost jako současnou, přítomnou v „teď“. Zdroj inspirace pro tvorbu: grafiku, psané slovo, poezii i horoskop, o kterém často říkával že je obdobou partitury hudebníka. Že vyžaduje nejen schopnost přečíst, ale i talent a cit k interpretaci. A stejně jako pro hudebníky, připomínal i astrologům že: „Kdo chce vědět, musí se učit. Kdo chce UMĚT, musí CVIČIT!“, a vyprávěl, jak s ním E. Šimandl procvičoval „morinovské čtení“ horoskopu a jak při tom vyžadoval charakteristiky planet ve velmi rychlém časovém sledu. Cvičení soustředěni a rutinního zažití základní astrologické abecedy.
V jeho bytě jste při troše štěstí mohli potkat Komenského, Rembrandta, Jana Van Eycka. Jana Husa na Gentském oltáři, i Prahu v pozadí některých Eyckových obrazů. Blízká Kampa ožívala v jeho vyprávěních vzpomínkami na Vladimíra Holana, Dobrovského i Jana Wericha.
„Wericha jsem jednou potkal ráno na liduprázdných schodech Karlova mostu. Venčil psa. Měl jsem sebou fotoaparát a tak jsem se ho ptal zda smím fotit. Udělal mi na schodech pózu, pak ukázal na psa a říká: To býval hrozně velkej pes, ale tak sraženýho mi ho vrátili z parní prádelny.“
Pod staroměstskou mosteckou věží jste ho mohli donedávna potkat v podvečerech rovnodennosti a letního slunovratu. Chodil sledovat západ slunce za kněžištěm svatovítské katedrály. Ten západ, o letním slunovratu , na který před lety sám upozornil když se spolu s dalšími zabýval astronomickou i heraldickou symbolikou mostecké věže. Říkával, že ty podvečery vnímal podobně jako mši. Miloval „Pražsko“ a dýchal s okouzlením jeho atmosféru kdykoli k tomu měl příležitost. Nezevšednělo mu. Naopak v jeho společnosti ožívalo a i to uměl přenést na své přátele a žáky. Inspirovat, naučit vidět, otevřít se obsahům „větší duše“, jak by se dnes řeklo. Nepřehlížet prostředí, ve kterém se nacházíme. Nejen to viditelné a snadno pojmenovatelné, ale i to skryté, hlubinné části nás samých.
Když po dvou hodinách na lavičce u Vltavy ukládal do aktovky reprodukce Eycka a tisky horoskopů, najednou se zastavil: „Podívejte, právě začaly hořet lucerny.“ Slunce už zapadlo, trochu se ochladilo a podvečerní Praha se začala rozsvěcet. „Sedíme tu už dlouho a ještě jsme dnes neřekli nahlas to nejdůležitější: To je krása!“
Vratislav Jan Žižka odešel na jaře 2011, několik týdnů před velikonocemi. I pro poslední rovnodennost, slunovrat, advent a vánoce psal verše. Ronda, ke kterým pak v počítači dělal ilustrace a rozesílal je svým blízkým. Uranský 84ti letý cyklus se uzavřel. Tvůrčí život, naplněný neúnavným hledáním toho lepšího v lidech. Hodnot, na které stojí za to navazovat. Inspirací a nadějí, že i přes všechen balast „současného světa“ , který by snad občas sváděl k pesimismu , je odkud čerpat.
„Schopnost stále nového úžasu pod hvězdnou oblohou, to je Boží milost.“
„Schopnost stále nového úžasu pod hvězdnou oblohou, to je Boží milost.“
Až půjdete někdy večer po Karlově mostě a rozsvítí se lucerny, či až přijdete na Kampě k malému okénku ve zdi, zůstaňte tiše...
…možná bude někde poblíž stát Vratislav Jan Žižka a usmívat se.
V Praze 14.4.2011
S úctou a vděčností.
/ Fotografie V.J.Žižky: Jan Kazda /
Komentáře