Nebeského mlýna otáčení.

Jak tak ten současný diskuzní astro-cvrkot pozoruju, čím dál víc mi to připomíná situaci, kdy potomek v pubertě práskne doma dveřmi a vydá se „do světa“. Něco podobného se dost možná stalo Astrologii při přelomu, který dnes (poněkud nešťastně, ale budiž ;-)) vidíme jako počátek období „Moderní Astrologie“. Skutečnost je samozřejmě složitější, protože to nefunguje tak, že s východem slunce nějakého konkrétního data se všichni probudí a začnou myslet/vidět svět kolem jinak. Ani obecně, ani v Astrologii. Nicméně souběžně s mnohdy překotným vývojem 19. a 20. století, je v mnoha oborech vidět snaha o adaptování se na nové podmínky. V případě Astrologie, "puberťák“ práskl dveřmi a jak už to v tomto věku často děláváme, odvrátil pozornost od toho, co souviselo s jeho předky a kořeny. Dost možná v tu chvíli se nedalo jinak...
(Astrologicky bych se dost přimlouval zkoumat toto už od objevení první transaturnské planety – Uranu, tzn.kolem roku 1781).

Dnes se zdá, že přichází doba, kdy se „předkové“ - tedy v našem případě rekonstrukce různých období „tradice“ - hlásí o své místo...  A protože tudlencta karma je holka šikovná a vostrá jak břitva (...ať už na ní věříme, nebo ne.) - tož jak si ještě před nedávným časem „nové progresivní“ astrologické školy utahovaly z „tradičních“, dnes se naopak stává v podstatě vše, co vzniklo za posledních sto let, minimálně „sprostým podezřelým“ (jak praví klasik), ne-li rovnou "nadávkou".  

To je celkem přirozený běh věcí: „Jak se do lesa volá, tak... vyběhne hajnej.“ ;-)

Když zůstaneme u analogie s puberťákem – ten dnes možná překvapeně zjišťuje, že ti jeho prapradědové nejen nebyli „úplně trapný“, ale uměli něco, co on sám zapomněl, nebo si po svém objevoval jak Ameriku. Kdyby líp naslouchal, mohl se to přiučit od pradědečka už daleko dříve, i s pradědečkovým know-how. A nebo si stále vede svou, ale i tak je nucen připustit, že „ ten muj děda má, kurňa, pořád ještě páru!“ Mno... dobře a co dál?

Větší klid a harmonie „v rodině“(v systému) nastává tehdy, když je všem její členům přiznáno jejich místo. V úplně základní rovině tím, že jsou uznání jako součást celku. Že starší budou vždycky starší, protože prostě byli dřív a ti mladší, ti jsou současnost a potřebují nacházet rovnováhu mezi úctou k minulosti a potřebám přítomnosti. Potřebám, na které ovšem minulost, při vší nahromaděné moudrosti, nemusí mít „všechny odpovědi“ a je tedy třeba průběžně aktualizovat.

Vztaženo k vývoji Astrologie – znovu objevované části „tradice“ nás vrací v mnohém „ke kořenům“. To je, řekl bych, ten ozdravný pocit "nadechnutí", který mnohé právě teď oslovuje při studiu „starověku“. Najednou, jako by si mnohé dosedlo na své původní místo a dávalo větší smysl.

Nepřehlédněme při tom, prosím, že se nejedná o nějaký jednotný starší systém, ale ve skutečnosti studium různých astrologii z různých kultur, které si často i protiřečí, jsou různě nekompletní, náznakové, atd.atp. Navíc většina toho, co je k dispozici, jsou interpretace, či rekonstrukce ze současného úhlu pohledu. To samozřejmě dané výstupy zabarvuje a je dobré s tím počítat.

Je to nicméně ta fáze, kdy přijdeme za roky přehlíženým dědečkem, či babičkou a když nám nejdřív pěkně od plic řeknou, co měli tak dlouho na srdci, vezmou nás do svých dílen a kuchyní a nechají nás dívat se jim pod ruce...

No a pak přijde ta druhá fáze: kdy si staroušci sednou na zápraží a zase my jim vyprávíme o věcech, které se dějí dnes a co se případně, k tomu jejich dílu zkušenosti dá přidat.

A to je fáze, která následuje po tom, až si dosytosti vzájemně a náležitě hlasitě předvedeme, v čem se ty „staré“ a „nové“ přístupy odlišují. Jistě, je i možnost, zůstat dostatečně věrný své zvolené „kastě“ a hájit „svou jedninou astrologii“, proti „všem těm ignorantům“. I v tom se dá žít a dokonce i kloudně astrologovat (pokud nám tedy na to astrologování zbude, při všech ideových tahanicích, čas). Stejně jako jsou rodiny, kde spolu „starší“ a „mladší“ už do smrti nepromluví. Mno..., v některých případech je to i milosrdnější řešení.

Nicméně otázka, ke které se, i díky různým internetovým diskuzím, stále častěji vracím je: Kde mají ony staré, ale i novější části astrologického poznání své „přirozené místo“? Ano, I TY „NOVÉ“. ;-) Nastavit si optiku tak, že vše staré je překonané, nebo naopak, že vše moderní je „výmysl“, je svého druhu past, nebo spíše slepá ulička, ze které je lépe pár kroků couvnout.

Dost možná totiž, ty „moderní výmysly“ (to je sama o sobě taky dost neohrabaná škatulka), obsahují zkušenosti, resp. aktualizace, které starší astrologie nezná, protože byla rozvíjena pro svou dobu, pro svou kulturu a potřeby lidí, kteří v ní žili. Například „astrologická psychologie“ je jedním z případů určitého speciálního odvětví – nejedná se o celou astrologii jako obor, ale praktikována kvalitně, je pro řadu potřeb dnešních lidí použitelným nástrojem. Stejně tak astrologie „transpersonální“, o které ostatně už Rudhyar, jako její zakladatel, napsal, že bude ve skutečnosti astrologií menšinovou – protože je stavěna pro řešení specifického druhu „zakázky“. (Mimochodem, když si dnes člověk po některých Facebookových astro-diskuzích otevře začátek knihy "Astrologie transformace" – o „astrologii typu Jang a Jin“ a „víceúrovňové astrologii“, také do sebe leccos moc pěkně zapadá).

Ono není divu … Astrologie je svého druhu „posvátný jazyk Nebes“ a z historie moc dobře víme, co je to za nervy, když se lidi začnou vzájemně poučovat „o věcech vyšších“. Ani dnes nejde o nějaké náhlé „všeobecné velké sbratření“, to se jistě nestane. Je ale možné, čas od času, věnovat pozornost tomu, kde právě mají různé části Celku, své přirozené místo.

( Zdroj ilustrace: https://ivan-othenin-girard.odexpo.com/pro_page.asp?page=14647&sm=&galerie=2022&ng=Mandalas )