čtvrtek 14. dubna 2011

Vzpomínka na Vratislava Jana Žižku

Motto: „Na UMPRUM při cestě ze schodů jsem žáky zarazil a říkám jim: Ticho, za rohem stojí duch profesora Muziky a usmívá se... ...komu z vás teď nepřeběhlo příjemné mrazení po zádech, nemá tady na škole co dělat.“


  
Vratislav Jan Žižka se narodil v roce 1926, za noční bouřky pod staroslavnou Budčí. Akademický malíř, historik, učitel, proutkař a jeden z nejvýznamnějších českých astrologů, žák Emanuela Šimandla. 

Půlnoční Slunce ve znamení Raka a Luna ve Štíru, se silným vztahem k Saturnu, naznačují obrovskou míru senzitivity kterou dostal do vínku. Citlivosti k času a jeho otiskům, vyjádřené mnohaletým studiem historie  a dějin umění, účastí na archeologických výzkumech. Téměř by se chtělo říci: citlivosti k Duši Času. K oněm vlnám obrazů a prožitků, které nejsou přímo do času vevázané a zdají se člověku, jako by žily kdesi „na věčnosti“, ale které do našeho světa vstupují v konkrétních podobách, atmosférách doby, uměleckých dílech, našich touhách a snech, ve vyprávěních která už dávno ztrácejí obrysy „doložitelné reality“, ale s čímsi v nás hluboce rezonují.

Tak jako Emanuel Šimandl jeho, učil i on své žáky ctít a oslovovat génia loci - ducha místa, nacházet si svůj živý vztah k hodnotám ze kterých vyrůstáme a které cítíme jako své zdroje. Uchovávat hodnotu kořenů. Zdravil Lunu i Jupiter z okna své kuchyně, vždy když se některá planeta vyhoupla nad střechu starého domu pod Petřínem. Vzpomínal často na Joachima Barranda i Nerudu, kteří byli oba s tímto domem spojeni.

Kdybych teď tady v kuchyni vyvrtal díru do podlahy a šťouchnul dlouhým drátem dvě stě let zpátky, ozvalo by se jauu, protože v bytě pod námi by seděl Joachim Barrande.“

Cítil návaznost. Vnímal odkaz tvůrčích myslí těch, kteří kráčeli před ním. Cítil tuto návaznost jako současnou, přítomnou v „teď“. Zdroj inspirace pro tvorbu: grafiku, psané slovo, poezii i horoskop, o kterém často říkával že je obdobou partitury hudebníka. Že vyžaduje nejen schopnost přečíst, ale i talent a cit k interpretaci. A stejně jako pro hudebníky, připomínal i astrologům že: „Kdo chce vědět, musí se učit. Kdo chce UMĚT, musí CVIČIT!“, a vyprávěl, jak s ním E. Šimandl procvičoval „morinovské čtení“ horoskopu a jak při tom vyžadoval charakteristiky planet ve velmi rychlém časovém sledu. Cvičení soustředěni a rutinního zažití základní astrologické abecedy.

V jeho bytě jste při troše štěstí mohli potkat Komenského, Rembrandta, Jana Van Eycka. Jana Husa na Gentském oltáři, i Prahu v pozadí některých Eyckových obrazů. Blízká Kampa ožívala v jeho vyprávěních vzpomínkami na Vladimíra Holana, Dobrovského i Jana Wericha.

Wericha jsem jednou potkal ráno na liduprázdných schodech Karlova mostu. Venčil psa. Měl jsem sebou fotoaparát a tak jsem se ho ptal zda smím fotit. Udělal mi na schodech pózu, pak ukázal na psa a říká: To býval hrozně velkej pes, ale tak sraženýho mi ho vrátili z parní prádelny.

Pod staroměstskou mosteckou věží jste ho mohli donedávna potkat v podvečerech rovnodennosti a letního slunovratu. Chodil sledovat západ slunce za kněžištěm svatovítské katedrály. Ten západ, o letním slunovratu , na který před lety sám upozornil když se spolu s dalšími zabýval astronomickou i heraldickou symbolikou mostecké věže. Říkával, že ty podvečery vnímal podobně jako mši. Miloval „Pražsko“ a dýchal s okouzlením jeho atmosféru kdykoli k tomu měl příležitost. Nezevšednělo mu. Naopak v jeho společnosti ožívalo a i to uměl přenést na své přátele a žáky. Inspirovat, naučit vidět, otevřít se obsahům „větší duše“, jak by se dnes řeklo. Nepřehlížet prostředí, ve kterém se nacházíme. Nejen to viditelné a snadno pojmenovatelné, ale i to skryté, hlubinné části nás samých.

Když po dvou hodinách na lavičce u Vltavy ukládal do aktovky reprodukce Eycka a tisky horoskopů, najednou se zastavil: „Podívejte, právě začaly hořet lucerny.“ Slunce už zapadlo, trochu se ochladilo a podvečerní Praha se začala rozsvěcet. „Sedíme tu už dlouho a ještě jsme dnes neřekli nahlas to nejdůležitější: To je krása!“


Vratislav Jan Žižka odešel na jaře 2011, několik týdnů před velikonocemi. I pro poslední rovnodennost, slunovrat, advent a vánoce psal verše. Ronda, ke kterým pak v počítači dělal ilustrace a rozesílal je svým blízkým. Uranský 84ti letý cyklus se uzavřel. Tvůrčí život, naplněný neúnavným hledáním toho lepšího v lidech. Hodnot, na které stojí za to navazovat. Inspirací a nadějí, že i přes všechen balast „současného světa“ , který by snad občas sváděl k pesimismu , je odkud čerpat.

Schopnost stále nového úžasu pod hvězdnou oblohou, to je Boží milost.



Až půjdete někdy večer po Karlově mostě a rozsvítí se lucerny, či až přijdete na Kampě k malému okénku ve zdi, zůstaňte tiše...

…možná bude někde poblíž stát Vratislav Jan Žižka a usmívat se.



V Praze 14.4.2011
S úctou a vděčností.




/ Fotografie V.J.Žižky: Jan Kazda /


Žádné komentáře: