sobota 26. srpna 2017

O Černé luně, Bubákovi a tanci Dakiní.


Jádro následujícího textu původně nebylo psáno jako článek do blogu. Je souhrnem několika odpovědí v astrologické diskuzní skupině. Vlákno se týkalo spojení Černé luny a ascendentu horoskopu. Na textu je to patrné a čtenářům, kteří se neorientují příliš v astrologických termínech se proto rovnou omlouvám za obtížnější srozumitelnost. Na druhou stranu ale, Černá luna je prvek o který se i při konzultacích lidé zajímají opakovaně. Prvek v astrologii poměrně nový, nicméně už vydatně obtěžkaný množstvím výkladů, přístupů i reakcí. 

Proto jsem se rozhodl následující řádky přenést sem na blog a přidat tak do mozaiky různých interpretací své chápání tohoto tématu. Jedná se tedy o svého druhu "pracovní poznámky", nebo skicu, která ale, jak věřím, může inspirovat. 


Celé povídání, možná trochu tajemně, věnuji Machig Labdrön a společnému tanci černé a bílé Dakini...

.:.   .:.  .:.

Černá luna je jeden z nejsenzitivnějších a také nejobtížněji uchopitelných prvků horoskopu. Už proto je tak populární, i odmítaná - oboje velmi intenzivně. Můžete se o ní dočíst lecos, ale mytologizace je v tomto případě často spíš matoucí. I to je však rovina, která k Černé luně patří. V každém případě se nejedná o izolovaný prvek: ať už se o ní dozvíte cokoli, vždy je třeba uvažovat její souvislost s celým horoskopem. Zejména pak vztah k lunárním uzlům (resp. celému okruhu nodálních domů) i k samotné Luně. Je s nimi přímo provázána (apogeum lunární dráhy).

Jedná se o bod, nikoli hmotné těleso. Symbol, který nás odkazuje "k tomu nejstaršímu" co s námi souvisí a to nejen na osobní rovině, ale i jako pokračování rodových, kmenových a zřejmě i ještě hlubších kolektivně-archetypálních obsahů. Jestli je pojmenujeme pamětí duše, karmou, dědictvím po předcích - zda se jich budeme bát, vysmívat se, fascinovaně zveličovat, záměrně přehlížet a tak dále, je už individuální záležitost. Proto při hovorech o Černí luně vylézá mnohdy i nejeden Bubák (který, jak víme z Harry Pottera, nás utužuje ve schopnosti pohlédnout vlastním strachům do Tváře ... a nikdo neví, jak vlastně Bubák opravdu vypadá... ;-) ). Je to také dobré téma k všemožným hašteřením, "urážkám na cti, řečnickým otázkám a jiným násilnostem", jak praví klasik. Ale i z těch se lze o sobě hodně dozvědět a i tato rovina, jak možná dále uvidíme, do tématu patří.

Je pravda, že Černá luna bývá mnohem výraznější strašák pro muže, než pro ženy. Přesněji řečeno pokud jedny, či druhé zneklidňuje, děje se to v odlišných oblastech. Klíč bych hledal právě v propojení s Lunární úrovní: Černá luna je záležitost prožitková (a navíc pod-vědomá), která jako by se bránila verbalizaci, tedy přesněji: jakémukoli překrucování, přehlížení a "krocení" rozumovým uvažováním, denní - "solární" částí mysli. Čím více je ve hře nátlak, boj a pokusy o její ovládání, tím razantnější je odezva. Jedná se ale o principy, které najdeme v hlubině každého z nás - případné přehrávání té dynamiky, například v partnerstvích, je až zrcadlo výše popsaného.

Co je ale konkrétním obsahem místa, které v horoskopu označujeme jako Černou lunu, je u různých lidí velmi rozdílné. Najdeme tu vytěsněné obsahy vědomí, najdeme zde často i tu bolest, traumata a senzitivitu z nich plynoucí, najdeme motivace, které se vymykají racionalizujícím a konvenčním škatulkám. Najdeme ale také například rodové talenty (několik generací stejné profese, či zaměření). Výraznou pozici Černé luny lze vidět v některých horoskopech předávání zkušenosti z učitele na žáka. Jde o předávání nikoli dílčích vědomostí, nebo jen informací, ale celkového prožitku toho, kam "předávající" došel. Podobné lze někdy vidět v horoskopech silných ženských linií v rodinách (vitální "prababička - generál" - dcera - vnučka, pravnučka atd.). Je to místo, které "rozrušuje" nejednu relativně povrchovější vrstvu a tím otevírá okno (v některých případech spíše vrata) do těch rovin vnitřních vesmírů, jejichž konců nedohlédneme... Nedá se nijak ošidit, zavřít do skříně, ani povrchně překrýt jakoukoli osobnostní konstrukcí. Je to také místo, které má svou, velmi specifickou a "prastarou" rovinu moudrosti. Pravda, aby se vůbec vynořila, je většinou třeba se k ní pro-žít a v tomto případě to opravdu není "zadarmo"... 

Nejedná se tedy automaticky o nějaké "prokletí", může to být i dar (ano, často jsou "prokletí" a "dary" značně propletené). Bývá to obtížně čitelné místo horoskopu a vždy záleží nejen na tom, s čím přichází do života člověk, kterého se horoskop týká, ale i na prostředí do kterého přichází a dalších souvislostech. Je s tím třeba zacházet individuálně, ne podle astrologických "kuchařek". A hlavně se, probuch, nenechte děsit předem - úplně stačí, čeho se jednou u své vlastní "Černé luny" dotknete.

Obvykle nelze jednorázově dojít k nějakému rozuzlení - uvidět s čím jsou "nejvzdálenější místa naší duše" propojená, je jen začátek.

A co tedy říci bližšího k dotazu, který předešlé řádky inicioval - otázce o Černé luně na ascendetu osobního horoskopu?

Obecně: prvky, které jsou na ascendentu horoskopu se dotyčný velmi těžko "naučí příkladem". Potřebuje najít jemu vlastní cestu, jak příslušný princip, symbolizovaný např. planetou, integrovat. Proto to trvá déle, pro okolí často nepochopitelně a lze se do toho i kvalitně zamotat. Hledání cest "jak z toho ven" je ale pak něco, co dotyčného zároveň charakteristicky formuje (to jsou ta "prokletí/dary"). 

U Černé luny se přidává ta patálie, že je právě sama "špatně viditelná" a dává o sobě vědět prožitkově. Spojení s ascendetem může mít tu podobu, že dotyčný člověk je jakoby v narkóze, pokud jde o prožívání individuality - viděl jsem horoskopy, kde to bylo o jisté míře "necitlivosti" sám k sobě, ale o to zjitřenějším reagování na vnější impulzy. Nebo naopak to může odkazovat k extrémnější senzitivitě, která se ale zaobírá sama sebou - dotyčný je prožíváním sebe do té míry zahlcen, že na širší okolí už prostě moc místa nezbývá. To mu pak samozřejmě odráží vztahy - nejen partnerské, ale obecně všechny bližší interakce s okolím. Může to ale mít i jiné podoby. U konkrétního člověka je vždy třeba zohlednit celou nativitu, také většinou i horoskopy rodiny a další. 

V pozadí těch různých kombinací se ale objevuje jeden společný podkres: člověk si některé části sebe, které až příliš dobře tuší někde pod povrchem, hnusí. Vnímá je jako nepřípustné. Nemusí je při tom nutně skrývat, může je stejně dobře zveličovat a stavět na odiv. Při tom všem jim ale nedokáže přiznat jejich přirozené místo - přijmout sám sebe. Toto slovní spojení je natolik zprofanované, že se vrtím ho použít, ale pokud nezůstane jen u slov - prostě je to tak.  

Okamžik, kdy si tento přístup dokážeme uvědomit, je klíčem - prvním vyhlédnutím z dlouho budované klece odmítání, směrem ke smíření... To se ale hodně snadno napíše a naopak velmi těžce hledá v prožitku... Známe to z mnoha příběhů, pohádek, bájí, hororů... Rozumově to pobíráme, umíme rozebrat na součástky, ale ten skutečný vjem, že i "toto jsem já", že "to patří ke mně", že je to část vlastní duše/prožívání, ten se nachází setsakramentsky nesnadno. Vědomí, že ten/ta kdo Ji odmítá, kamenuje, upaluje, vytěsňuje, promítá na druhé, nebo se nechá paralyzovat pocitem provinění, ten/ta je stále tady, je stále k dispozici. Na dosah vlastní ruky, položené doprostřed hrudníku...  Pokud toto prožijeme - celým člověkem, můžeme s tím konečně postupně přestat...

V astrologických mapách pak vede cesta přes připomenutí si faktu, že Černá Luna, je skrze své místo na lunární dráze propojena s bodem protilehlým (který někteří označují jako Bílá Luna) a je tedy součástí osy, která, pokud zohledníme oba její póly, nám napovídá mnohé o tom, jak se pro nás mohou témata ČL/BL (naznačená znamením, domem, aspektací atd.) v průběhu času přetvářet... 

I tak je ještě velký kus cesty k přijetí, k zahojení, k návratu vytržených částí na jejich místo a tím zároveň k jejich přerodu. Nedá se to obejít sebelepší analýzou, ta jen naznačuje směr. Ale i toto a celá ta cesta, kterou (často do vyčerpání zapření za futra) ujdeme, je dar "Stvořitele" - a teď prosím neslovíčkařme: doplňme si každý to Jméno a obrazy, které se nám vybaví v souvislosti s Celkem, který nás přesahuje a kterého jsme "od věků do věků" nedílnou součástí.