čtvrtek 25. října 2012

A zase ta Apokalypsa

  Tak jsem zas jednou dostal otázku na prosinec roku 2012. Jestli prý bude alespoň nějaké to zatmění Slunce, nebo se stane ALESPOŇ NĚCO. První odpověď která mi proběhla hlavou byla: To mi řekni ty... ...co se ve tvém (našem, komunitním, společenském...atd.) životě stane v prosinci 2012. A nebyla to pobídka k věštění, resp.přesněji: k hádání a spekulování. Byl to námět k zaměření pozornosti, prostému klidnému obrácení pohledu tím směrem. 

  Čas od času na podobné dotazy říkávám: nejdrastičtější scénář je, že se nestane nic. Žádná vnější katastrofa a všezahlazující ohnivá ruka Boží nám naráz neodebere výsledky toho, co kolem sebe i do sebe trousíme, naši znechucenost „tím marasmem“, kdejakou tu krízi – zametanou pod koberec, nebo naopak zveličovanou jako vnější příčinu všeho utrpení, ev.urputně řešenou vytloukáním klínu klínem. Vlastně stačí jen hyperaktivita, která nám umožňuje se zdařile nezastavit a snad proboha si neudělat prostor protcítit a nahlédnout sami sebe a svůj život. To by se nám taky mohlo stát, že na dotaz „co se stane“ uvidíme ne jednu, ale hned celý balík dost jasných odpovědí. 

  Ono když přijde taková apokalypsa, to je přece úplná pohoda! Znáte to: přiletí nějaký ten asteroid, hrcne do Země až se všem sevřou chodidla v pěstě, změní se póly a všude je ta slavná globálni katastrofa. Nebo sluneční oheň projde oslabenou atmosférou, pohlcuje za mohutného jasu vše co potká, symfonická hudba hraje a Nicolas Cage objímá svou rodinu v upřímném přijetí nevyhnutelného. No a kdo to přežije, tak vcelku ví co má dělat – najít si nějakou tu jeskyni, sehnat kus žvance a teplé prádlo na zimu, pokud by snad místo ohně dovalila další globální doba ledová.

  A teď to porovnejte s variantou, že se ráno probudíte, cestou do práce se na vás zubí stejné reklamní, neb nedejbože volební, poutače a ty kyblíky hnoje na zahrádce se během noci samy nevyvezly a zůstanou tam tak dlouho, dokud je svýma rukama neodvezete kolečkem. Na vývoz žumpy si sice objednáte pana Voňavku s jeho autem, ale to vás bude pochopitelně něco stát. Jo, to je pak teprve katastrofa! ;-)

  Tak co tedy s tím blížícím se zimním slunovratem, pokud náhodou skutečně nebudete nahánět volnou jeskyni? Vratislav Žižka radil kdysi člověku s těžce nemocnou manželkou: „Udělejte ženě ty nejkrásnější vánoce jaké zažila.“ Řekl bych, že tudy by to šlo. Pokud vás téma 2012 nenechává v klidu, můžete se v první řadě podívat sami v sobě na to proč. Odráží váš strach? Nejistotu? Toužíte po radikání změně – pokud ano, čeho přesně? Co vám to říká o vašem vlastním životním příběhu jak jste ho psali do dneška. A jaké vedou cesty/možnosti dál? 

  A kdyby skutečně bylo to slunovratné datum „finální kolaudační uzávěrka“ - co chcete udělat s časem který zbývá? S kým ho chcete prožít? Co snad zbývá dokončit, uzavřít? A co ještě udělat? Čemu a komu vůbec chcete dávat svou pozornost a energii, když je „konec na dohled“? Nestarším, nebojte se - „konec“ je vždycky na dohled, aneb jak praví jedna má oblíbená filmová postava: „Každá smrt je jistá“. Cvičení na podobný průběžný přehled najdeme v praxích různých duchovních tradic, ano i v našich místních (vřele k doporučení jsou např.verze od Anthony de Mella). Též se nám občas stane, že nám „ostrou verzi“ takové praxe uštědří život sám a to se pak rychle a zřetelně oddělí podstatné od nepodstatného, šidítka vědomí od důležitých hodnot a obvykle nám už pak nikdo nemusí radit, jak využít svůj čas a kam chceme dál směřovat. Potom i při troše pozornosti jasně vidíme „co se stane“. Alespoň do té míry, abychom se mohli orientovat a žít. No ano, občas nám do toho zavítá nějaké to Boží kladivo, Sudaršana čakra, či podobná atrakce. Boží mlýny se otáčí. Ale pokud tu nejsme první den, tak s tím se prostě vyplatí počítat. Požehnání je, pokud zárověň dokážete věřit, že ten Větší Život kterého jsme součástí, „ví co dělá“.    


  Slunce vstoupilo do Štíra, blíží se Dušičky (či pro některé jiné kluby Samhain), minulé a budoucí se prolíná. Někdy snad jako přízraky mrtvých, jindy jako tok života: skrze kořeny od životů, které máme za zády, až k nám. A skrze nás dál k těm, kteří přijdou po nás. 

„Stále jsou naši mrtví s námi a vlastně nikdy nejsme sami / A přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny / Tváře jakoby vymazané, a přece se jen poznáváme“, vybavují se Skácelovy verše, listí padá a barvy postupně mizí do vlhké šedi... 

  A v dohlednu nedalekém už je tušit zimní slunovrat, zrození Světla a počátek dalšího, nejprve nepostřehnutelného, přibývání délky dne. Vezměte sebou to cenné a důležité, co pro sebe tyto dny naleznete. Ostatní nechte s podzimem odplynout, pokud je to již pro další cykly ukončené. 

  A udělejme svým blízkým ty nejkrásnější vánoce. No, pro všechny případy s tím možná ani nečekejme do prosince. Kdo ví, co bude zítra ráno. ;-)